Téma

Další ohrožení evropské produkce spotřebičů. APPLiA varuje před neférovou výhodou dovozu a žádá rozšíření uhlíkového cla

Fotografie z produkce praček společnosti BSH v německém Nauenu. Firma v říjnu oznámila, že se chystá tuto továrna postupně uzavřít. Přestože to nesouvisí přímo s problematikou uhlíkového cla, jde o další dílek v mozaice životaschopnosti evropské produkce. Více informací o chystaných změnách ve výrobních závodech BSH najdete na straně 78.

Mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích (CBAM) je klíčovým pilířem ambiciózního programu „Fit for 55“ a představuje jedno z nejzásadnějších opatření Evropské unie k řešení klimatické změny. Jeho primárním cílem je vyrovnat cenu uhlíku pro výrobky z evropské produkce a dovoz, a tím motivovat k čistší průmyslové výrobě i ve třetích zemích. V praxi má zabránit takzvanému „úniku uhlíku“ (carbon leakage), kdy by se evropští výrobci kvůli přísným ekologickým normám a cenám emisních povolenek stěhovali do zemí s benevolentnějšími pravidly.

Aktuálně se nacházíme v přechodném období, které začalo 1. října 2023 a skončí 31. prosince 2025. V této fázi se na dovozce vztahuje pouze oznamovací povinnost bez přímých finančních dopadů. Od 1. ledna 2026 se však situace dramaticky změní a systém najede na ostrý provoz. Dovozci budou muset mít status schváleného deklaranta CBAM a vznikne jim povinnost nakupovat certifikáty odpovídající emisím obsaženým v dováženém zboží.

Nerovné podmínky na trhu
Paradox surovin vs. hotových výrobků

Současné nastavení nařízení CBAM se vztahuje pouze na suroviny a komodity s vysokou uhlíkovou náročností. Konkrétně jde o cement, železo a ocel, hliník, hnojiva, elektřinu a vodík. Toto omezení však vytváří paradoxní a pro evropský zpracovatelský průmysl nebezpečnou situaci na trhu s finálními výrobky.

Problém spočívá v diametrálně rozdílném přístupu k výrobcům operujícím uvnitř EU a těm mimo ni:

• Výrobce v EU: v rámci systému EU ETS (obchodování s emisními povolenkami) dochází k postupnému rušení bezplatných povolenek. To znamená, že evropský výrobce praček musí nakupovat ocel, hliník a další materiály, které jsou již na evropském trhu zatíženy plnou cenou uhlíku. Jeho vstupní náklady tedy výrazně rostou, protože dodavatelé surovin přenášejí cenu emisí na něj.
• Výrobce mimo EU: nakoupí suroviny ve své zemi (např. v Asii), kde uhlíková daň neexistuje nebo je minimální. Z těchto „levných“ a nezatížených surovin vyrobí pračku a doveze ji do EU jako hotový výrobek. Protože se CBAM v současné podobě vztahuje pouze na základní suroviny, ale ne na hotové výrobky, dovozce při vstupu na jednotný trh EU žádné uhlíkové clo neplatí.

Výsledkem je, že dovážený výrobek má umělou cenovou výhodu, která nevychází z vyšší efektivity výroby nebo inovací, ale čistě z absence ekologického zpoplatnění v zemi původu. Článek 30 nařízení naštěstí ukládá Evropské komisi povinnost posoudit riziko úniku uhlíku i u navazujících výrobků a do konce přechodného období připravit legislativní návrh na případné rozšíření působnosti. Právě na tento aspekt nyní APPLiA s naléhavostí upozorňuje, neboť bez něj hrozí evropským firmám existenční potíže.

Domácí spotřebiče v ohrožení aneb řeč čísel

Sdružení APPLiA ve své studii detailně analyzovalo materiálové složení běžných domácích spotřebičů. Závěry jsou jednoznačné – tyto produkty obsahují extrémně vysoký podíl surovin, na které se CBAM již vztahuje. Například typická automatická pračka je tvořena z přibližně 70 % materiály spadajícími pod regulaci CBAM.

Detailní rozbor složení jedné pračky ukazuje následující hmotnosti klíčových materiálů, které vstupují do výpočtu uhlíkové stopy:

• Ocel: 22,8 kg (tvoří kostru a plášť spotřebiče)
• Cement: 3,9 kg (používá se v závaží pro zajištění stability při odstřeďování)
• Hliník: 3,3 kg (součásti motoru a konstrukční prvky)
• Nerezová ocel a další slitiny – další významné podíly

Trh s domácími spotřebiči je přitom charakteristický tvrdou konkurencí a operuje s velmi nízkými ziskovými maržemi, často v řádu jednotek procent. Jakékoli externí zvýšení nákladů, které nelze přenést na zákazníka (kvůli levnější konkurenci z dovozu), je pro výrobce fatální.

Ocel je klíčová surovina pro výrobu domácích spotřebičů. Fotografie z továrny společnosti Miele.

Scénáře finančních dopadů – likvidace zisku

Studie modelovala dopady zavedení plného zpoplatnění uhlíku ve dvou cenových scénářích, které reflektují očekávaný vývoj na trhu s emisními povolenkami. První scénář počítá s cenou povolenky 75 EUR za tunu CO2 (odhad pro rok 2025), druhý s cenou 120 EUR za tunu CO2 (pravděpodobný scénář budoucího vývoje s tím, jak se bude snižovat množství povolenek v oběhu).

Případová studie – pračky

U pračky vyrobené v Evropském hospodářském prostoru (EHP) by dodatečné náklady na uhlík vypadaly následovně:

• Scénář 75 EUR/t CO2: Nárůst výrobních nákladů o 7,18 EUR na jeden kus.
• Scénář 120 EUR/t CO2: Nárůst výrobních nákladů o 11,50 EUR na jeden kus.

Ačkoliv se částka 7 nebo 11 eur může zdát z pohledu koncové ceny spotřebiče pro zákazníka jako marginální, z pohledu výrobce a jeho nákladové struktury jde o zásadní sumu. APPLiA upozorňuje, že tyto dodatečné náklady přibližně odpovídají celkové ziskové marži výrobce v okamžiku, kdy pračka opouští bránu továrny (před připočtením marží distributorů, dopravy a maloobchodních prodejců). Pokud by evropský výrobce musel tento náklad absorbovat, zatímco dovozce nikoliv, jeho zisk by se propadl na nulu nebo do záporných čísel. Výroba v Evropě by se stala ekonomickým nesmyslem.

Foto: Miele

Dopady na další kategorie spotřebičů

Analýza se nezastavila jen u praček. Podobně alarmující čísla ukazuje studie i u dalších kategorií, kde je podíl oceli a kovů vysoký. Zvláště varovná jsou data pro technologie, které jsou klíčové pro energetickou transformaci:

• Tepelná čerpadla pro ohřev vody (270 l) – nárůst nákladů: 13,53 EUR (při 75 EUR/t) až 21,65 EUR (při 120 EUR/t). Zde je dopad nejmasivnější kvůli vysoké hmotnosti a složitosti zařízení.
• Ohřívače vody (bojlery 200 l) – nárůst nákladů: 6,34 EUR až 9,86 EUR.
• Trouby – nárůst nákladů: 5,01 EUR až 8,01 EUR.
• Sušičky prádla – nárůst nákladů: 4,93 EUR až 7,98 EUR.
• Chladničky – nárůst nákladů: 4,12 EUR až 6,60 EUR.
• Myčky nádobí – nárůst nákladů: 3,76 EUR až 5,99 EUR.
• Klimatizace – nárůst nákladů: 3,10 EUR až 4,95 EUR.

Tato data jasně demonstrují, že problém není izolovaný, ale dotýká se celého spektra bílé techniky a technického vybavení budov. U tepelných čerpadel by paradoxně evropská legislativa znevýhodňovala místní výrobce oproti dovozu, což je v přímém rozporu se snahou EU o strategickou autonomii v zelených technologiích a podporu lokálního průmyslu.

Vysoká expozice mezinárodnímu obchodu

Klíčovým argumentem pro zařazení spotřebičů do mechanismu CBAM je míra jejich vystavení mezinárodní konkurenci. Pro tento účel se používá indikátor obchodní intenzity (Trade Intensity – TI), který měří součet vývozu a dovozu v poměru k celkovému obratu sektoru. Čím vyšší číslo, tím otevřenější je trh a tím snáze může dojít k nahrazení domácí výroby dovozem.

Sektor výroby domácích spotřebičů vykazuje extrémně vysokou míru otevřenosti. Podle dat Eurostatu dosahuje Trade Intensity hodnoty 36 %. Pro kontext – v rámci pravidel pro třetí fázi EU ETS byla hodnota nad 30 % považována za hranici indikující vysoké riziko úniku uhlíku a nárok na bezplatné povolenky. Nyní, když se bezplatné povolenky ruší, musí nastoupit jiný ochranný mechanismus – a tím je právě rozšířený CBAM.

Srovnání s jinými průmyslovými odvětvími ukazuje, že výrobci spotřebičů jsou globálnímu trhu vystaveni více než mnozí jiní:

• Výroba čerpadel a kompresorů: 65 % (extrémně vysoká expozice)
• Kovové výrobky (šrouby, spojovací materiál): 59 %
• Domácí spotřebiče: 36 %
• Zemědělské a lesnické stroje: 31 %
• Motorová vozidla: 28 %
• Elektrické kabely: 24 %

Zatímco automobilový průmysl (28 %) je často středem pozornosti médií i politiků, výrobci spotřebičů (36 %) čelí ještě většímu tlaku z globálního trhu. Pokud nebude CBAM rozšířen, evropští výrobci nebudou schopni konkurovat levnějšímu dovozu, který nenese břemeno klimatických poplatků, a výroba se z Evropy vytratí.

Jak to řešit? Tři cesty pro výpočet cla

APPLiA ve své studii nejen varuje před riziky, ale přichází i s konkrétním a konstruktivním návrhem řešení. Pokud by došlo k nezbytnému rozšíření působnosti CBAM na hotové výrobky, navrhuje asociace tři možné metodiky pro výpočet uhlíkového cla při dovozu. Tyto metody jsou odstupňovány podle složitosti a přesnosti, aby byla implementace pro firmy i celní úřady zvládnutelná.

Jednoduchá metoda

Tato varianta by využívala „defaultní“ (paušální) hodnoty. Evropská komise by stanovila typické množství surovin (ocel, hliník atd.) v průměrné pračce či lednici a vynásobila by je defaultními emisními faktory pro tyto suroviny. Dovozce by nemusel složitě dokládat složení každého dílu. Jde o administrativně nejméně náročnou cestu, ideální pro menší dovozce nebo pro úvodní roky platnosti nařízení.

Prostřední metoda

V tomto případě by dovozce nahlásil skutečné materiálové složení svého výrobku (např. „tato konkrétní pračka obsahuje 25 kg oceli, ne tabulkových 22,8 kg“). Toto skutečné množství by se pak vynásobilo defaultními emisními hodnotami stanovenými Komisí. Tato metoda je přesnější, protože reflektuje realitu konkrétního designu produktu, ale stále nevyžaduje složité mapování emisí v celém dodavatelském řetězci hluboko ve třetích zemích.

Pokročilá metoda

Nejpřesnější varianta, která je plně v duchu filosofie CBAM. Výpočet by byl založen na skutečném materiálovém složení a skutečných emisích, které dovozce doloží přímo od svých dodavatelů surovin (oceláren, hliníkáren). Pokud výrobce v Asii prokáže, že používá k výrobě oceli čistou energii (např. zelený vodík), zaplatí nižší clo. Tato metoda nejvíce motivuje k dekarbonizaci průmyslu ve třetích zemích.

Asociace doporučuje, aby zejména v prvních letech byly k dispozici všechny tři možnosti. To by umožnilo firmám a celním orgánům se na nový systém adaptovat bez kolapsu mezinárodního obchodu a zbytečných průtahů na hranicích.

Čas se krátí – rok 2026 jako milník

Definitivní režim CBAM začne platit od 1. ledna 2026. V České republice se na tuto změnu připravují i státní instituce – Celní správa ČR bude mít na starosti registraci dovozců a dohled nad dovozem, zatímco Ministerstvo životního prostředí bude spravovat prodej certifikátů a kontrolu emisí.

Pro evropský průmysl domácích spotřebičů však hodiny tikají rychleji než pro úředníky. Rozhodnutí o tom, zda budou do systému zahrnuty i finální výrobky, musí padnout v dohledné době, aby se trh stihl připravit. Evropská komise má podle článku 30 povinnost předložit zprávu a návrhy do konce přechodného období.

Studie a data předložená asociací APPLiA jsou jasným apelem. Pokud Komise nevyslyší argumenty o riziku likvidace marží a nezařadí pračky, lednice a další spotřebiče do systému CBAM, rok 2026 nepřinese jen novou byrokracii, ale skutečný cenový šok pro evropské výrobce. Ti by se ocitli v boji, který nemohou vyhrát – ne proto, že by vyráběli hůře, méně kvalitně nebo dráže, ale proto, že hrají podle pravidel, která jejich konkurenti nemusejí dodržovat. To ostatně není pro evropské firmy nic nového, viz hlasitě diskutovaný problém marketplaceových platforem s ohledem na cla, bezpečnost produktů či odvádění recyklačních příspěvků. Rozšíření CBAM každopádně není otázkou protekcionismu, ale základní spravedlnosti a nutnou podmínkou pro zachování výroby spotřebičů v Evropě.

Lubor Jarkovský