Téma

Výročí 20 let od založení Elektrowinu – panelová diskuse odhalila největší výzvy v oblasti zpracování elektroodpadu

Dvacet let odpovědnosti – od nebezpečí k surovinám

Princip rozšířené odpovědnosti výrobců se zrodil před více než dvaceti lety z potřeby řešit primárně nebezpečné látky v produktech. Jak připomněl Petr Kratochvíl z kolektivního systému Ecobat, první směrnice o bateriích cílily na rtuť, olovo či kadmium. Tento úkol se podařilo splnit a dnes se optika zcela změnila. Z elektroodpadu se stal cenný zdroj surovin. S Kratochvílem, který debatu moderoval, se shodli i další účastníci a potvrdili, že právě tato změna paradigmatu definuje současnost. Konkrétně v Letenském zámečku, kde se akce koncem května konala, se sešli na pódiu Jan Vlak, prezident WEEE Fora, Paolo Falcioni z evropské asociace výrobců domácích spotřebičů APPLiA, David Surý, vrchní ředitel sekce ochrany životního prostředí (Ministerstvo životního prostředí), a Roman Tvrzník, předseda představenstva kolektivního systému Elektrowin.

Druhotné suroviny jako cenný zdroj

Přestože si to možná spousta lidí neuvědomuje, faktem je, že z vysloužilých spotřebičů lze získat až 95 % druhotných surovin. Problémem však zůstává jejich kvalita, která se vlivem stárnutí produktů a měnící se chemické legislativy snižuje. „Není vůbec řečeno, že plast z lednice staré patnáct let může být použit v té nové,“ řekl Paolo Falcioni. Výrobci proto usilovně hledají cesty, jak materiály recyklovat do stejných aplikací (upcyklace), nikoliv jen do laviček v parku (downcyklace).

S tím souvisí i strategický význam kritických surovin, jejichž potřeba vlivem digitalizace, elektromobility a zelené transformace raketově roste. Roman Tvrzník, jako již několikrát v minulosti, varoval před závislostí Evropy na nestabilních režimech. „Jsme z 65 % závislí na Číně, z velkého procenta na Rusku, na Demokratické republice Kongo a podobných zemích,“ připomněl.

Fotka směsi kovů s převládající mědí pořízená během naší loňské návštěvy společnosti Praktik System. Jedná se o výsledný produkt recyklace.

Ekodesign jako popelka, kterou válcují jednorázové e-cigarety

Jako jeden z nejúčinnějších nástrojů v boji proti plýtvání se ukázal takzvaný ekodesign. Podle dat Evropské komise byl zodpovědný za polovinu úspor energie stanovených pro rok 2020. Paolo Falcioni jej trefně označil za „popelku legislativy“ – skromný, ale nesmírně efektivní nástroj, který funguje, protože je postaven na měřitelných parametrech, jako je energetická účinnost.

O to větším paradoxem je, že trh nadále zaplavují produkty, které jdou proti všem jeho principům. Diskuse se stočila například k fenoménu jednorázových elektronických cigaret, které mají extrémně krátký životní cyklus a končí v nejrůznějších odpadních tocích, kde představují značné riziko. Petr Kratochvíl problém ilustroval na konkrétních číslech: „Demontáž elektronické cigarety představuje poměrně složité vyjmutí baterie, takže náklady jsou zhruba 100 korun na kilogram. Jenom na tuto operaci.“ Jak je možné, že takové výrobky vůbec mohou na trh? Podle diskutujících za to může především rychlost, s jakou přicházejí na trh rozličné inovace. Změna společnosti vždy byla rychlejší než zákonodárný proces. Legislativa, zejména ta kvalitní, je pomalá a na nové trendy dokáže reagovat jen se značným zpožděním.

Jednotný trh s odpady? Zatím jen sci-fi

Klíčovým předpokladem pro efektivní získávání surovin je dosažení potřebné efektivity a spolupráce v rámci Unie. Recyklační závody specializované na konkrétní materiály potřebují sbírat odpad z širokého okolí. Jenže narážejí na bariéru, kterou David Surý z Ministerstva životního prostředí trefně pojmenoval: neexistence jednotného trhu. „Máme sedmadvacet jednotlivých EPR systémů. Pro výrobce, který uvádí výrobek na trh v celé Evropské unii, to znamená v podstatě sedmadvacet různých povinností,“ vysvětlil Surý.

Tuto myšlenku podpořil i Jan Vlak, prezident evropského WEEE Fora, který volá po jednotné evropské regulaci (nařízení) namísto současné směrnice, kterou si každý stát implementuje po svém. To by vytvořilo rovné podmínky pro všechny. Jenže snahy o volný pohyb odpadu narážejí na odpor veřejnosti, která se brání „cizímu odpadu“, a na složitou byrokracii spojenou s přeshraniční přepravou. Zatímco legální toky jsou přísně regulovány, nelegální dovozy, jak ukázaly známé případy, dál kvetou.

Potřebujeme kreativitu, ne pouze čekat na zákon

Co tedy dělat v situaci, kdy legislativa zaostává? David Surý apeloval na větší kreativitu a odvahu ze strany samotných kolektivních systémů. Jako příklad uvedl takzvanou ekomodulaci – úpravu recyklačních poplatků podle toho, jaké náklady produkt na konci svého života generuje. „Ty jednorázové cigarety nám způsobují nějaké externality. Ty externality se dají vypočítat ekonomicky – měly by být odrazem zákonného poplatku, který kolektivní systémy vybírají,“ navrhl Surý s tím, že není nutné vždy čekat na precizní legislativu.

Roman Tvrzník však upozornil na limity tohoto nástroje u elektra s dlouhým životním cyklem. „My vlastně v současné době likvidujeme něco, co bylo vyrobeno před deseti, patnácti lety. A nedovedu si představit, že bychom teď měli ten poplatek nějak modulovat,“ oponoval Tvrzník s tím, že u rychloobrátkových produktů, jako jsou obaly nebo právě e-cigarety, by to smysl dávat mohlo, ale v konkurenčním prostředí je to riskantní.

Závěrem

Diskuse jasně ukázala, že EPR systém, navzdory svým úspěchům, nemůže ustrnout na místě. Budoucnost patří konceptu, který Jan Vlak nazval „EPR 2.0“ – systému, který se soustředí jen na recyklaci, ale i na opravy, opětovné použití a prodlužování životnosti produktů. Výzvy jsou obrovské, od slabého vymáhání práva až po nerealisticky nastavené cíle sběru.

Pokud však Evropa nechce prohrát v globálním souboji o suroviny a vliv, jiná cesta neexistuje. Roman Tvrzník na závěr představil vizi, která se dnes může zdát radikální, ale v budoucnu bude možná nutností. „Jsem osobně přesvědčen o tom, že cesta bude taková, že spotřebitelé si nebudou spotřebiče kupovat, ale že jim je výrobci pouze předají do užívání a budou se starat o jejich provoz, zajišťovat servis. A cíl tohoto systému bude jediný – aby dostali výrobci zpět materiály a měli jejich zpracování plně pod kontrolou.“ V některých zemích už jsou podobné programy testovány. Taková změna myšlení může být pro přežití evropského průmyslu a naplnění environmentálních cílů klíčová. Další roky ukážou, zda na ni budou mít výrobci, legislativci i spotřebitelé dostatek odvahy.

Téměř kompletní tým kolektivního systému Elektrowin během slavnostního odpoledne,
kdy si firma s množstvím pozvaných hostů z oboru připomněla 20leté výročí od svého založení.

Lubor Jarkovský