hektické podzimní období pokračuje a my pro vás máme další informacemi nadstandardně nabitý časopis čítající více než 100 stran. Poslední týdny přinesly zejména pokračování v příběhu italské výrobní scény domácích spotřebičů. Jihoevropská země se v období po druhé světové válce stala jedním z epicenter produkce spotřebičů na starém kontinentu. Současně tam vznikla spousta značek včetně některých, které postupně vyrostly daleko za hranice. Případně napříč Itálií v další etapě postupovali někteří nadnárodní hráči, kteří zde zakládali, či spíše kupovali tamní výrobní závody. Silné zázemí tam měl a má Whirlpool, nyní tedy již v rámci Beko Europe, či Electrolux. Výroba spotřebičů je přitom na Apeninském poloostrově vnímána jako takové domácí zlato a Italové nyní svádějí herkulovský souboj o zachování tamní produkce, která je pod stále větším tlakem nejen čínské konkurence. Pro Itálii představují problém i některé další části Evropy či oblasti blízké Evropě – nyní narážím hlavně na Rumunsko nebo Turecko. Takovým symbolem toho, co se v Evropě ve výrobě spotřebičů odehrává, je fakt, že Arçelik otevřel v říjnu v turecké Manise novou továrnu na pračky, do níž investoval 200 milionů eur, zatímco v Itálii firma svádí tvrdý boj s vládou o to, aby výrobní kapacity výrazně zredukovala… Ačkoliv samozřejmě chápu to, že Italové produkci zuby nehty brání a jdou až do neuvěřitelných extrémů v podobě státních podpor a nebývalého tlaku na firmy jako Beko či Electrolux, je potřeba si nalít čistého vína. Náklady na produkci v Itálii jsou obrovské, přidejme sílu odborů, velké benefity zaměstnanců, astronomické výše případných odstupných i zcela nesmyslné zastavování průmyslové výroby v srpnu a máme koktejl, který jen těžko může konkurovat levnějším světovým lokacím. Když se pak podívám do Číny, kde už fungují supermoderní továrny s minimem lidské síly a z evropského pohledu až futuristicky automatizovanou produkcí, se zaměstnanci, kteří od těch na linkách až po manažery evropskou optikou opravdu dřou a mají v podstatě dovolenou jen jednou za rok v době oslav čínského Nového roku, mohu s tím jako Evropan nesouhlasit, můžu říkat, že takto sám nechci žít, ale čistě ekonomicky… jak tomu chce Evropa, zejména pak Itálie s tím vším, co jsem jmenoval, konkurovat? Je mi líto lidí, kteří přicházejí o práci či ještě o práci přijdou. Je mi líto, jak evropská produkce spotřebičů uvadá, ale z byznysového hlediska se model, který fungoval celou druhou polovinu 20. století, evidentně vyčerpal. Neznám recept na to, jak výrobu levných spotřebičů v Itálii zachovat. Popravdě si ho moc neumím představit, protože udržovat továrny funkční za každou cenu za použití státních peněz je podle mě ekonomický nesmysl. Jediné, co zatím funguje, je produkce prémiových produktů – ta je nadále finančně zdravá. Ovšem vyrábět v Itálii pračky, trouby či lednice, které se pak prodávají za dumpingové ceny na zerodovaném trhu, kde mají v EU značky zakázáno jakkoliv nastavit cenové mantinely, a když to udělají, platí pokuty ve výši milionů eur, nemá logiku. Ano, celé to působí vlastně úplně surreálně. Jenže my před sebou nemáme dílo Salvadora Dalího. Jde o skutečný obraz světa… Více o tématu krize italské Evropy najdete v mém článku na straně 20. Příjemné čtení přeje VÁŽENÍ ČTENÁŘI, Lubor Jarkovský šéfredaktor
RkJQdWJsaXNoZXIy MTIzMjY=