Ochrání CBAM evropskou výrobu domácích spotřebičů, nebo urychlí její zkázu v globální konkurenci?
Evropská unie se prostřednictvím balíčku „Fit for 55“ zavázala k dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050, což vyžaduje transformaci celého průmyslového ekosystému.
Přestože jsou evropské cíle v dlouhodobém horizontu chvályhodné a vlastně i logické, realita současného světa odhaluje mnohé jejich aspekty jako problematické, s přílišnými dopady na soukromý sektor a konkurenceschopnost. Obor spotřebičů, a nejen jich, tak upozorňuje, že se z mechanismu uhlíkového vyrovnání na hranicích (CBAM) může stát další z mnoha hřebíků do rakve evropské produkce, která je už spoustu let v problémech, mnohé firmy přežily jen díky investicím ze strany čínských gigantů a další z trhu už nenávratně zmizely spolu se svými výrobními závody.
Kruté probuzení do roku 2026. Tvrdé přímé náklady
Dne 1. ledna 2026 skončilo tříleté přechodné období a CBAM vstoupil do své ostré, definitivní fáze s plnými finančními dopady. Přechod představuje tvrdý zásah do reálné ekonomiky mezinárodního obchodu. Zatímco přechodná fáze vyžadovala pouze reporting emisí, od počátku letošního roku čelí dovozci surovin plným finančním závazkům. Importéři musí povinně nakupovat a odevzdávat certifikáty CBAM, jejichž cena je navázána na aukční cenu povolenek EU ETS. K zajištění plynulého náběhu je cena certifikátů v roce 2026 kalkulována jako čtvrtletní průměr ceny povolenek, přičemž od roku 2027 přejde systém na týdenní průměr. Povinnost registrace se vztahuje na dovozce, jejichž import regulovaných komodit přesáhne prahovou hodnotu ‚de minimis‘ 50 tun v ročním úhrnu.
Zavedení finančních povinností obnažilo slabinu mechanismu z pohledu výrobců finálních produktů. Pravidla se aplikovala primárně na suroviny na samém počátku dodavatelského řetězce – cement, ocel, hliník, hnojiva, vodík a elektřinu. Tento selektivní přístup vytvořil asymetrii, která ohrožuje evropský zpracovatelský průmysl, zejména sektor domácích spotřebičů, jenž je závislý na vstupech z oceli a hliníku. Výrobci bílé techniky se ocitli v paradoxní situaci. Zatímco jejich suroviny dramaticky zdražily v důsledku uplatňování CBAM na dovoz a stahování bezplatných povolenek ETS pro domácí ocelárny, hotové výrobky dovážené ze třetích zemí nepodléhají žádnému uhlíkovému zpoplatnění. Tento fenomén, označovaný jako „únik uhlíku v navazujících odvětvích“, vyvolal rozsáhlou legislativní odezvu.
Dopady aneb když klimatická přirážka požírá marže
Sektor výroby domácích spotřebičů v Evropském hospodářském prostoru sdružuje více než 3 200 společností, které provozují přes 130 velkých továren, zaměstnávají přes milion lidí a generují příspěvek k HDP ve výši 79 miliard eur ročně. Jde o průmysl operující na vysoce konkurenčním spotřebitelském trhu s velmi těsnými maržemi. APPLiA ve své případové studii analyzovala dodatečné uhlíkové náklady na výrobu jedné referenční domácí pračky v Evropě. Datový model vychází z materiálového složení standardní pračky, jejíž výroba si žádá průměrně 25 kg oceli, 3 kg hliníku a 4 kg cementu. Podle kalkulací APPLiA, při průměrné ceně povolenky 75 EUR za tunu CO2, generuje tento klimatický rámec pro evropského výrobce dodatečné přímé uhlíkové náklady ve výši 7,18 EUR na každou vyrobenou pračku. Modelování krizového scénáře s cenou uhlíku 120 EUR za tunu ukazuje nárůst těchto nákladů na 11,50 EUR za kus.
Legislativní ofenziva Komise a úřednické chyby filtrů
Evropská komise přistoupila k vypracování návrhu na rozšíření působnosti mechanismu, což vyústilo koncem loňského prosince v návrh nařízení, který by vzniklou situaci řešil. Komise v něm navrhla zahrnout do režimu CBAM zhruba 180 dodatečných kategorií produktů náročných na ocel a hliník, včetně domácích praček, sušiček a chladniček. Emisní zátěž u těchto produktů se bude vztahovat výhradně na prekurzorové materiály. Účinnost rozšíření byla naplánována s odkladem až na 1. ledna 2028. Kamenem úrazu se však stalo uplatnění filtru „minimálních emisí“. Tento nahodilý filtr zredukoval původní seznam produktových kategorií, což v praxi vedlo k absurdním deformacím. Naprosto nepochopitelným krokem úředníků bylo, že v připravovaném rozšíření mechanismu CBAM původně celá řada klíčových kategorií domácích spotřebičů chyběla. Obor tak pochopitelně začal okamžitě bít na poplach. V reakci na to sice výbor ENVI v rámci letních kompromisních návrhů chybějící myčky či samostatné mrazničky do seznamu naštěstí vrátil, ale i tak je celá situace značně varující. V redakci považujeme za zcela absurdní, že se takto zásadní věci u legislativy připravované celé roky látají až narychlo za běhu, ve chvíli, kdy CBAM už vstoupil v platnost.
Velmi podobně to vidí i sdružení APPLiA CZ. Jeho generální ředitel Radek Hacaperka pro SELL poznamenal: „APPLiA vítá iniciativu EK-CBAM, jejímž cílem je zajistit spravedlivou uhlíkovou daň a rovnou hospodářskou soutěž mezi výrobci spotřebičů z EU i mimo EU a sladit CBAM s EU ETS. Nicméně APPLiA naléhavě žádá spolutvůrce této legislativy, aby do této iniciativy zahrnuli kategorie domácích spotřebičů, které v návrhu EK chybí – jako jsou myčky nádobí, vestavěné trouby, ohřívače vody, některé pračky a mrazničky. A to proto, že všechny skupiny čelí stejným problémům souvisejícím s uhlíkovou stopou jako ty, které již byly navrženy.“
Riziko systematického obcházení legislativy
Z technologicko-obchodního hlediska je vynechání kódů z nařízení enormním rizikem, protože otevírá prostor k obcházení legislativy. Sektor bílé techniky je z hlediska designu vysoce flexibilní. Reálně hrozilo, že pokud by pod clem zůstaly jen pračky do 10 kg, asijští výrobci by chrlili modely na 10,5 kg. Podobný scénář hrozil dovozem oddělených chladniček místo kombinovaných. Tyto díry letní kompromis ENVI sice utěsnil, ale chaotický proces zanechal mezery jinde. Když se podíváme na schválené kódy blíže, zjistíme, že v segmentu technického zařízení budov (HVAC) sice prošla tepelná čerpadla, ale klasické splitové klimatizace trestuhodně chybí. Tím se dovozci opět zcela elegantně vyhnou odvodům CBAM, aniž by došlo k jedinému gramu snížení globálních emisí CO2.
Vyjednávání v Evropském parlamentu a červnový průlom v Radě EU
Během jarních a letních měsíců roku 2026 nabral legislativní proces tempo ve Výboru pro životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin (ENVI). Zpravodajem pro novelizaci CBAM se stal europoslanec Mohammed Chahim, jehož zpráva zdůraznila nezbytnost posílení investiční předvídatelnosti celého systému pro evropský průmysl. Zpravodaj doporučil smazat z nařízení klauzule o „nepředvídatelných okolnostech“, které by Komisi umožňovaly netransparentně pozastavovat platnost uhlíkových cel. Absolutně klíčovým mezníkem se stal pátek 12. června 2026, kdy ministři v Radě EU dosáhli dohody nad obecným přístupem k revizi nařízení CBAM. Rada do legislativy povinně vložila mechanismus každoročního přezkumu. Ministři navíc výrazně omezili prostor pro politickou libovůli – cla lze pozastavit výlučně v případě, že cena sledovaného dováženého produktu vzroste o více než 50 % během šesti po sobě jdoucích měsíců ve srovnání s průměrnou cenou tohoto produktu za uplynulých 10 let.
Výhled do roku 2028 – byrokratická noční můra trasování asijských prekurzorových materiálů
Technologická komplexita výroby domácích spotřebičů učiní z praktické aplikace CBAM od roku 2028 jeden z nejsložitějších byrokratických úkonů v historii evropského obchodu. Vzhledem k tomu, že se emisní kalkulace vztahují k zabudovaným prekurzorům, stojí před dovozci takřka neřešitelný problém sběru primárních dat. Zjistit přesnou hodnotu emisí uvolněných při produkci oceli pro jeden konkrétní buben nebo motorový rotor ve chvíli, kdy pračka v Rotterdamu překračuje celní hranici EU, je naprosto iluzorní. Evropská unie řeší tuto neprostupnost dodavatelských řetězců institutem výchozích hodnot. Pokud dovozce nedokáže doložit data, musí použít paušální hodnoty vydané Evropskou komisí. K zajištění toho, aby se systém nestal pouhou paušální daní, aplikuje Komise na tyto defaultní hodnoty sankční přirážky, které od roku 2028 vzrostou dokonce o 30 %.
Závěrem – štít evropských výrobců, nebo jen administrativní břemeno?
Rozšíření mechanismu na hotové domácí spotřebiče jednoznačně představuje nutnou podmínku pro to, aby transformace k uhlíkové neutralitě nebyla realizována za cenu nevratné deindustrializace Evropy. Pohled pod povrch však ukazuje, že záchranná brzda přichází takzvaně „za minutu dvanáct“ a její konstrukce vykazuje závažné mezery. Proč se tyto věci řeší až ve chvíli, kdy vstoupil CBAM do své definitivní fáze, je zcela nepochopitelné. Časový nesoulad mezi plným spuštěním CBAM pro ocelářský průmysl v roce 2026 a pro downstream sektor bílé techniky až v roce 2028 vystavuje výrobce v Evropské unii extrémnímu přechodnému tlaku. Zvýšení výrobních nákladů v rozmezí 7,18 až 11,50 EUR na jeden typický kus velké bílé techniky představuje hrozbu, jež bude z trhu vytlačovat investice a odčerpávat tolik potřebný kapitál na vývoj zelenějších technologií.
Definitivní podoba prováděcích aktů rozhodne o tom, zda bude CBAM skutečným štítem evropských výrobců spotřebičů, anebo jen břemenem, které se přidá k další administrativní zátěži. Ta nepochybně nemalým dílem přispěla k úpadku evropské produkce domácí techniky v posledních zhruba 20 letech. Jedna věc je uvádět v život vysoké ideály, kterým asi každý rozumí a vnímá je jako něco, k čemu společnost dříve či později dospěje i na globální úrovni. Evropa ale tlačí na pilu způsobem, který neodpovídá realitě, především realitě postpandemického světa sužovaného bujícími konflikty a americkým izolacionalismem. A přestože data o rostoucí průměrné teplotě napříč světem jsou nezpochybnitelným faktem, i když se je mnozí snaží bagatelizovat či popírat, nemůže být evropské zelené tažení vedeno tak, aby byla výsledkem kompletní destrukce průmyslové výroby na kontinentu. A řešením nepochybně není ani to, aby Evropa produkovala vše „zeleně“, zatímco výrobky ze „špinavé“ výroby mířily vesele na evropský trh. Proč Unie CBAM uvedla v život, když nemá dořešené tak elementární věci jako pokrytí hotových dovážených produktů a pak šije horkou jehlou seznamy, kam dá pračky a původně vynechá myčky, hlava nebere. S ohledem na úřednickou mašinerii a množství lidí, kteří se problematikou zabývají, jde o nepochopitelné diletantství.
K tématu se v SELLu samozřejmě ještě vrátíme. Už v příštím čísle najdete rozhovor s Radkem Hacaperkou, generálním ředitelem sdružení výrobců domácích spotřebičů APPLiA CZ, kde bude uhlíkové clo jedním z hlavních témat.
Lubor Jarkovský
